Několik intenzivních podzimních dní uprostřed divoké šumavské přírody.
Okolí Prášil je oblast, kde žije rys, los, vydra nebo tetřev. Zvířata mimořádně plachá a citlivá na vyrušení.
Toulám se tudy po pěšinách chvílemi se zatajeným dechem... Jako bych cítila jejich blízkost, i když je nevidím.
Jenom ta možnost zvyšuje tep a ostří smysly.
V blátě změť stop, tahle veliká podobná psí může být vlk.
Blízko Prášil bobří hráze a ukázkově do "V" ohlodané spadlé kmeny.
Mám štěstí na setkání s ptáky. Slyším známé ťukání nahoře v korunách... tušení, že to není strakapoud. Ani datel. Čekám, až vyletí z hustých větví. Tenhle elegantní krasavec nemůže být nic jiného než datlík tříprstý, vzácný a plachý, co ho znám jen z obrázků! A taky hýli, červenky, šoupálek, králíček, střízlík, čtyři druhy sýkorek... A dravci, u kterých si nejsem jistá. Jsem tu ve svém živlu, i když už dávno nejsem ornitolog.
Křemelná, jediná řeka v republice, na jejímž břehu nestojí žádný dům. Razí si cestu místy, která mi připomínají daleký sever. A nad ní hora, její jmenovkyně, v sezónním kabátě všech barev - ach...
A prales s vývraty a starými Mohykány.
A ledovcová jezera Laka a Prášilské.
A houby všech barev a tvarů, třeba jako losí paroží nebo prasečí ucho.
A na jednom padlém kmeni napočítám 7 druhů mechů.
Tady dýchám hluboce, tady mám smysly na stopkách.
Pozoruju se štětcem ve zmrzlé ruce.
Stávám se houbou, liškou, řekou i deštěm...
