Poslední týdny jsem zpomalená. Vykonávám svoje povinnosti, učím, mezitím se snažím malovat... ale jde to ztuha, energie stagnuje jak příliš hustá kaše. Mívám to tak skoro každý rok v lednu. Slunovrat, Vánoce a Nový rok za námi, ale dny jsou tmavé, krátké, mít narozeniny touto dobou je jaksi nevhodné...
A přesně to je správná konstelace vypravit se na POUŤ.
Úplně maličkou, jen tak na den.
Proč píšu Pouť a ne Výlet?
Rozdíl je v nastavení mysli.
Na výletě si chci odpočinout, vyčistit hlavu, popovídat s dobrým parťákem či parťačkou...
Na pouti chci být sama. Všední den je lepší než víkend. Od úsvitu do soumraku. Napnuté smysly a pozornost zvířete. Vidím vítr, slyším sovy v dutinách stromů, cítím tlukot srdce. Cokoli mě potká, jako by nabylo na významu. Provází mě ptáci, potkávám zvířata. Nacházím neuvěřitelné houby. Počasí se několikrát promění. Skoro pokaždé napětí, zda se stihnu vrátit do tmy někam, odkud už trefím...
Je to taková miniatura velkých dobrodružství opravdových poutníků. Subjektivně ji vnímám jako velikou, důležitou, zkoncentrovaný čas plný hlubokých zážitků a setkání. Vím, že z ní zase budu žít aspoň pár týdnů.
Akvarely, které maluji cestou, ještě zesilují pocit propojení s místem a časem. Jsou nezbytnou esencí pro jakékoli mé další tvoření. Je v nich otisk celé pouti, nejen konkrétního místa. Nepohodlí, zima a nutnost pokračovat v cestě nedovolí žádnou piplavou titěrnost, které někdy podléhám v ateliéru. Při malování na cestě se nejvíc spojuji s přírodou, krajinou a - sama se sebou.
Děkuji, že jsem to včera opět mohla zažít.
 | ||
Vlhošť z kopce Číř Než se barvy rozpustí
|
 |
| Rytmy |
 |
| Hustě sněží |
 |
| Stíny |
 |
| Martinské stěny |
 | |||
Světlo a stín
|
P.S. Vlčí stopy v čerstvě napadlém sněhu:
